- Počet článků 65
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 748x
Seznam rubrik
Co právě poslouchám
Oblíbené blogy
Adam Šíma
Dyslektik, kam se podíváš
Nemám rád nerovné zacházení, a to dnes začíná už ve škole. S bujením školních psychologů a pedagogicko-psychologických poraden dostalo každé jen trochu "pomalejší" dítě štempl na dyslexii, dysgrafii nebo další poruchu. Ponechám nyní stranou své pochybnosti o podstatě psychologie a "diagnostice", kterou provádí.
Adam Šíma
Zápisník č. 21 - Vod-bo-ry na Bo-ry, vod-bo-ry na Bo-ry!
Dnešní odborářská politická demonstrace s sebou přinesla řadu podnětů k úvahám. Ať už o příští vládě trnité růže se stalinisty, přes pochybnou krásu béžových baloňáků, eleganci knírků a igelitek z Lidla až po daň, kterou hlavní město platí za hurá akce uzavřením hlavních dopravních tahů ve smyslu odborářského hesla "když škodit, tak co nejvíc".
Adam Šíma
Herecké názory, aneb Bohdalka má vždycky pravdu
Nikdy jsem neměl rád, když se herci veřejně vyjadřují k politickým otázkám. Záměrně nepoužívám termín „celospolečenské otázky“, protože společenské vědy se posunuly do zcela pavědní roviny, kdy cílem je jen vršit ony zmíněné otázky a nepřinášet odpovědi. Chápejte, ne, že bych chtěl hercům upírat jejich názor nebo možnost svobodného projevu. Jen nechápu, proč když vidíme, že něco nefunguje, běžíme za stěží středoškolsky vzdělanou herečkou a s očima navrch hlavy se ptáme, "co si o TOM myslí".
Adam Šíma
Zápisník č. 18 - Zdraví nemocní
Odmalička ím, že mezi námi (a kdo je vlastně "my"?) žijí hendikepovaní. Ne jako za socíku, kdy byla mezi "normálními" a "postiženými" vysoká zeď, a to nejen obrazná, ale fyzická. Tehdy o mentálně nebo fyzicky hendikepovaných téměř nebylo slyšet, jak jsem aspoň vyrozuměl. Ještěže to nepamatuju. Dnes o hendikepovaných spoluobčanech slýcháme téměř denně. Bohužel se ale málokdy jedná o něco pozitivního jako o kavárnu Potmě, která má skutečně spojovat svět konkrétního znevýhodnění se světem zdravých, chceme-li se pohybovat v tomto dělení světů. Rovněž snaha o bezbariérový pohyb ve veřejném prostoru a MHD je chvályhodná, protože nikdo z nás neví, zda další den nebudeme sami brázdit historická centra měst na kolečku nebo ve stáří horko těžko s berlemi.
Adam Šíma
Zápisník č. 17 - Po Havlovi potopa?
Odešel Václav Havel a zůstává po něm prázdnota. Kdo ji zaplní, ptají se mnozí? A hned nám vnucují mladé filozofy. Jestli se dá o těch čtyřicátnících jako o mladících ještě mluvit. Stalo se jaksi samozřejmým, že chce-li se někdo pohybovat ve "společenské a kulturní sféře společnosti", musí býti filozofem, sociologem, teologem nebo zkrátka "humanitně vzdělaným človekem" jakožto opakem přírodovědce. Přírodní vědec je naopak zapuzen do laboratoře, kde "má dělat, co umí" a nemrhat svým géniem na bez Havla už zcela mělké vody (nebo hluboké bahno?) politiky. Z toho nevyhnutelně plyne, že kdo nic neumí, vystuduje filozofii nebo gender a hned poté se nadšeně vrhá do občanského aktivismu. Stejně jako se od teologů a církevních představitelů automaticky čeká nejvyšší stupeň mravnosti, což je ale spíš dáno projevy na způsob kázání než pozorovanou bezelstností. Takže vypisuji konkurz na prezientského kandidáta. Kvalifikce: filozof a věk nad 40 let. A vůbec to není diskriminace...
Adam Šíma
Zápisník č. 16 - Média dnes, média, média a zase média
V souvislosti s úmrtím Václava Havla a co se především televize týká úplnou rezignací na informování o čemkoliv jiném jsem si uvědomil, jak už dávno neplatí, že události dělají zpravodajství, ale že zpravodajství dělá události. Když neslyším o tisících utopených na Filipínách, mrtvém Kim Čong-Ilovi, parodii na zfalšované volby v Rusku nebo o okrádání důvěřivých babiček v ostravských panelácích, jsem hned klidnější. Doba neplyne hekticky, ale vnucují nám to média. Třeba ČT, která prostřednictvím "nových médií a aplikací" proniká i do čekárny u zubaře nebo mobilu. Přičemž samozřejmě nezapomíná hektičnost doby do nekonečna omílat v anglicky a tudíž dynamicky pojmenovaných pořadech jako Hyde Park nebo Highlight. Stejně tak informování o tom, o čem informují jiná média u nás nebo v zahraničí, je spíš samožerská zábava, která slouží k vycpání času v přímých přenosech, nebo pohříchu k budování osobních vazeb. Redaktor z MF DNES nemá dle mého v televizi diskutovat o obsahu vydání Lidových novin. To patří do jeho kanceláře, nikoliv do mého obýváku.
Adam Šíma
Zápisník č. 13 - Tryzna, oslava na český způsob
O národu dobře vypovídají jeho tradice a způsob, kterým slaví. Vyjdeme-li z předpokladu, že jako celá společnost slavíme pozitivní události, musíme si o českém národu myslet nepěkné věci. Například dnešní 17. listopad. Státní svátek, vzpomínka na události v roce 1939 a připomínka pádu komunistického režimu. Místo toho, abychom byli rádi, že diktatura už není u moci, žlučovití důchodci vzpomínají na prázdné regály a večery s Menšíkem, socialističtí aparátčíci pod oranžovým (maskovaně rudým) praporem na náměstích plivou na vládu, kolem pomníků kladou politici věnce k nerozeznání podobné těm dušičkovým a slavnost v katedrále sv. Víta na Pražském hradě se v duchu optimistické katolické tradice hrůzy a zastrašování končí Mozartovým Requiem. Juchejme, radujme se a veselme se za tónů Lacrimosy.
Adam Šíma
O filozofovi a lopatě
Řada mých bývalých spolužáků ze základní a střední školy letos ukončovala své bakalářské programy. Mnoho z nich se ke státnicím přiblížilo po čtyřech letech namísto tří s tím, že nebylo kam spěchat a dokonce přiznávali, že hlavním důvodem prodlužení studia byla lenost. Celé studium pak korunovali tím, že bakalářskou práci psali týden a vázat ji nechávali hodinu před odevzdáním. Čím víc to měl kdo na háku, tím byl větší frajer.
Adam Šíma
Doba bez ksichtu
Ať se podívám kamkoliv do minulosti, vždy se mi v souvislosti s danou dobou něco vybaví. Je jedno, jestli jde o baroko, klasicismus, nebo romantismus. Nezáleží na tom, mluvíme-li o čtyřicátých, padesátých nebo šedesátých letech. Každá epocha nebo dekáda měla svůj styl. A právě styl je to, co dnešní době chybí.
Adam Šíma
Je těžké být konzervativcem
Být konzervativcem asi není snadné. Sice nevím, co to znamená, ale zřejmě to bude nějaká strašlivá duševní choroba. Kdykoli se k ní někdo přizná, jedním dechem dodává, že je pronásledovaný, zahnaný do rohu nebo aspoň nepochopený.
