Hodně zjednodušené,

můj syn je disgrafik a dyslektik, přesto vystudoval VŠ technický obor. A já jsem vděčna psychologům, že z něj není  líný blb. V první třídě mi totiž jeho učitelka sdělila, že je retardovaný a navrhla jeho přeřazení do zvláštní školy!  Byl to šok, protože kluk  uměl odříkat nazpaměť i dlouhé veršované pohádky, obstojně kreslil, hrál divadlo atd. Množiny uměl lépe, než paní učitelka. Psychologové to tehdy naštěští viděli jinak a jiná kantorka si vzala syna do své třídy. Neměl žádné úlevy, žádný čas navíc, ale nikdo z něj už nedělal pitomce. Bylo to pro nás všechny hodně těžké, syna jsem učila písmenka malovat, později jsem mu přepisovala slovíčka do němčiny a angličtiny - no byla to pro oba dřina a odříkání. Ale syn je dnes skvělý a úspěšný mladý odborník, i když i dnes napíše rukou řyďič (=řidič)  . Pc je pro něj určitě lepší.

Re: Hodně zjednodušené,

Jak vono to vlastně je? -1-

Vážený autore,

ono ale nelze házet všechny případy dyslexie a ostatních podobných dys- do jednoho pyple, a totiž, že je to, jak ve svém blogu, tvrdíte líný blbec. Ono to samozřejmě neplatí ve všech případech. Vaše nesprávná generalizace, myslím, dost škodí myšlence, kterou chcete sdělit. A totiž, že se v řadě případů dyslexie zneužívá.  A s tím mohu jen souhlasit. A hned dvakrát.

Zneužívají jí někteří blbí rodiče, kteří si mylně myslí, že když mají postižené dítě, že mu udělají dobře, když ho budou šanovat a chránit před povinnostmi. Naopak, postižené dítě musí hned od mala vědět, že za něj nikdo jiný jeho problémy nevyřeší. Jde především o to, aby to dítě s pomocí rodičů a okolí zvládlo tu zvýšenou míru stresu, kterou ostatní děti tolik nemají. A dále, aby se vynaložily všechny síly na překonání handikapu, buď tím, že se prostě i přes obtíže naučí věci které mu nejdou (pokud je to zvýšeným úsilím zvladatelné), nebo že se s tím naučí žít (ale to jedině v případě, ...

Jak vono to vlastně je? -2-

... že to opravdu nejde překonat jinak). 

Tohle řada rodičů moc nechápe a vyrábí dítěti do života další handicap tím, že si zvykne se na problémy vykašlat.  Je celkem logické, že rodiče se sklonem pěstovat si doma zpovykané dítě bez povinností, budou dělat totéž i v případě, když mu lékař diagnostikuje LMD nebo Dyslexii, nebo kýho čerta.  Dnešní celá společnost čelí problému rozcapených a zpovykaných dětí, proč by tedy měli být dislektici výjimkou?

.

A ještě pohled z jiného úhlu, a totiž proč je dnes najednou tolik dyslektiků, když to dříve nebylo běžně. Vidím zde dvě základní příčiny.

1) Za prvé je třeba si všimnout, že se diagnostikují všechny možné případy LMD (lehká mozková disfunkce), které se dříve podle mne nediagnostikovaly jako zdravotní vada, ale dítě prostě muselo ve škole vynaložit více úsilí, aby svůj drobný hendikep překonalo. Nikdo se s tím prostě moc nepáral. Rozhodující bylo, co dítě ve škole zvládalo. A většina dětí to docela dobře zvládla, prostě proto že musela.

....pche.....

Dyslexie reálná není žádná sranda. Osobně jsem dyslektit, písmenka se mi pletou od doby co čtu a píšu. Základní školu jsem prošel, střední školu jsem prošel a taky kousek vysoké (byl jsem líný se učit). A nebyla to žádná sranda, je pravda, že více času by mi pomohlo. Nikdy jsem jej ale neměl, nikdy jsem neměl žádnou úlevu (pozn. dostudoval jsem přes osmi lety). Musel jsem to zvládnout a tak jsem hold v tomto musel více dřít. Kompenzoval jsem to tím, že matematika, fyzika a další předměty mne šly sami. Ovšem od třetí třídy jsem měl trojku na vysvědčení z češtiny protože jsem při rychlejším psaní dělal hodně chyb, přehazoval písmnena a jako levák hrabal....no hrůza.

Na střední škole (průmyslovka) jsem začal psát tiskacím. I češtinářka mi to schválila, když budu dodržovat malé a velké písmena apod. stejně jsem se učil technické písmo, tak jsem to učení aplikoval do praxe - často jsem po rychlém zápisu ten zápis po sobě za tři dny nepřečetl. Psaní psacím mi prostě nefungovalo.

Re: ....pche.....

Dodnes píšu tiskacím a je to v pohodě. Dodnes i když čtu, tak čtu pomaleji než lidi v okolí, ale třeba sérii Temná věž od Kinga už je skoro za mnou a číst mne baví. Tedy není každý dyslektik blbec a lempl kterýmu se nechce makat. Já tímto trpím a nikdy jsem z toho neměl žádný profit, spíše jsem musel dřít 2x tolik. Naučit se slovíčka do angličtiny je pro mne i dnes velký problém.

Trošku mne zamrzelo, že článek začíná stylem, že autor měl jednoho spolužáka dyslektika a to byl člověk špinavý, nečistil si zuby a smrděl. Za to ale nemohla jeho dyslexie, ale za to mohli jeho rodiče....

Chápu ale co chtěl autor říci, že každý druhý má dnes tuto diagnózu...taky kolik vysokých škol psychologii vyučuje? Každý pátý člověk je psycholog, tak hold si musí nějak to své živobytí obhájit :) tak má každý třetí člověk diagnózu.

Dneska je na všechno diagnóza..

Dřív dítě zlobilo, dnes je hyperaktivní, dřív byl blbej na matiku, dnes má dyskalkulii, dřív byl slabej ve čtení, dnes je dyslektik, dřív byl lempl, dnes má poruchu soustředění. Nesnižuju skutečně těžce se projevující poruchy, ale při důkladném vyšetření najdeme komukoli lehkou formu něčeho. Dříve se s tím museli děti naučit probojovat, dnes napíšeme potvrzení o diagnoze a je hotovo. Nakonec budeme hloupé děti hodnotit jiným metrem než chytré, protože je inteligence vrozená a nikdo za vrozenou inteligenci nemůže. Ovšem výuka jde do kopru, ať tedy lidé se speciální poruchou navštěvují speciální školy a ostatní ať tak nějak procházejí standartním vzdělávacím procesem. Jestli má někdo problémy s nějakou částí výuky kvůli vrozeným dispozicím (ať už to nazveme jakkoli), tak je musí překonat nebo potřebuje specifické vzdělání.

Re: Dneska je na všechno diagnóza..

viz níže. Jinak jsou tendence specální školy rušit - což je velmi špatně. Každopádně i "dys" mohou mít různé stupně a věřte, že mnoho dětí se stále probojovává, jako "kdysi" ale záleží také na rodičích, zda jdou cestou rozumného, nebo extrémního "slevování", nebo ještě húř, zda tou cestou "diagnóza za každou cenu" a doma se mu navíc nevěnují...

Je jistě špatně,

že diagnozu napíší "kde komu". Každopádně je ale minimálně smutné, slyšet (dle mého extemní a dosti hloupé) názory, že "dys" či např. hyperaktivita neexistují, že jsou jen hloupé a nevychovné děti, nebo pokud se kritici prvně uvedeného "svezou" zrovna po těch, kteří tím trpí.

Re: Je jistě špatně,

Pokud je dítě opravdu hyperaktivní, tak to odnášejí především spolužáci, kteří ovšem nic ovlivnit nemohou.....

Nadpis absolutně pravdivý,

platící i při pohledu do zrcadla a pokud dnes existují metody, jak již v mládí rozpoznat dispozice, resp indispozice, tak je to velikánská pomoc pro všechny a jde jen o to, jak tuto iformaci využít  opravdu lidským způsobem. Je jasné, že v dospělosti přehnaný ohled na dispozice zavání sociálním inženýrstvím

Re: Nadpis absolutně pravdivý,

Pokud někdo není schopen pochopit logaritmy, protože na to jeho mozek nestačí, tak je to také vrozená indispozice, za kterou nemůže, ale je hloupost měnit kvůli tomu osnovu nebo udělat mu extra přístup..

Rozdíl

Ano,v předchozích příspěvcích je přesně vidět ten rozdíl. Někdo má skutečně nějaký takový handicap, bojuje s tím, snaží se vyrovnat ostatním a v životě bývá vesměs úspěšný, protože se naučil bojovat a překonávat překážky. Někdo se za takovou diagnózu schovává a maskuje tím svou lenost a možná i hloupost. Souhlasím s autorem, že počet těch, co těchto psychologických diagnóz zneužívají, neustále roste.

Re: Rozdíl

Když ono je to tak příjemné schovat se za diagnózu, než si přiznat lenost nebo hloupost.

.

Moc hezky napsáno. Chytrý vozíčkář je ze školy vyštván, ale plno blbců je nutno integrovat. Můj názor je ten, že je to proto, že hodně "dyslektiků, disgrafiků, hyperaktivných a spol. jsou z neviditelné komunity a byly jsme napadáni z EU kvůli rasové segregaci (romové chodili více do zvláštních škol). A přitom žádnou poruchu nemají, jsou prostě nevychovaní. Na druhou stranu, ve třídě na základce jsem chodila s dysgrafičkou, chovala se blbě, pořád propadala, ale dnes to hodnotím tak, že když nebyla schopná stačit ostatním a naučit se psát, byla to jakási její obrana, musela se cítit hrozně. Rodiče ji tak maximálně zmlátili že se blbě učí, učitelé občas taky, byla často zesměšňovaná. Vyučila se květinářkou, má svůj obchůdek a je neskutečně šikovná. Dospěla ve velmi hezkou ženu. vzala si syna "místního boháče", je skvělá máma a skvělý člověk,. Na základce ovšem měla peklo, protože tehdy se to moc nezkoumalo, nikdo jí nebyl schopen pomoct.

Re: .

Dyslektici a dysgrafici rozhodně nejsou typicky z neviditelné komunity. Jsou spíš jako ta vaše spolužačka a bez speciálního přístupu a pochopení měla na ZŠ peklo. Problém není v tom, že tyhle děti mají nárok na některé speciální postupy, prostě jiný způsob, jak se něco naučit. Problém je v tom, že někteří rodiče to chápou tak, že se to děti nemusí naučit vůbec a každý jim to bude věčně tolerovat.

nebyl jsem diagnostikován jako dislektik

(tenkrát se to moc nenosilo - jsem 1970) ....ale měl jsem s češtinou velké problémy (a dodnes i když umím pravidla prakticky nazpaměť mám). Patřil jsem přesto k nejlepším ve všem, kde hrála logika. Matika, fyzika....dvojný integrál mi připadal jednodušší než velká písmena (za ty bych někoho nechal zastřelit ještě dnes, pokaždé, když to zase změní).

Takže nejen, že jsem nebrzdil třídu, ale na vzorné blbečky jedničkáře jsem většinou čekal, než tupouni skončí svoje příklady. :-)

Mluvím několika jazyky (ne bůhvijak ale mluvím), čtu několik jazyků, ....ale při psaní dělám chyby. Těžko s tím něco nadělám. Trénuji pravopis i ve svých 40 letech, protože mě samotnému to vadí. Tak tolik jen na dokreslení o zpomalování žáků. V matice zpomalovali zase oni mě. :-)

Re: nebyl jsem diagnostikován jako dislektik

oprava: dyslektik ....no, jak říkám

Myslím si (opravte mne, pokud se mýlím),

že u maturity nemají víc času, ale že mohou psát písemnou práci z češtiny (sloh) na počítači a je pro ně výhodnější (tedy pro dyslektiky, ne pro dyskalkuliky) maturovat z matiky než z angličtiny (prostě z druhého jazyka).

Jinak je komické, že malé tiskací písmo, které moje sestra pracně probojovávala pro dyslektické dítě v 90. letech (aby jim škola povolila, že dítě může takto psát, že nebude známkované za krasopis), tak to písmo bude dnes platné pro všechny děti - naopak se bude dětem nutit tak psát.. jo, pokrok nezastavíš!